Váza darovaná kamarády potápěči ze Šuran
Tato pěkná váza, kterou mi v roce 2016 k mým sedmdesátým narozeninám věnovali kamarádi ze šuranského potápěčského klubu, mi hned připomněla začátky mého potápění. Nebyly to film J. Y. Cousteaua Svět ticha ani Výprava Xarifa Hanse Hasse, které přilákaly mnohé mé kamarády k potápění, Já jsem o těchto filmech ve svých čtrnácti letech vůbec nevěděl.
K praktickému potápění a také k parašutismu mne přivedl můj kamarád Milan Sucháň (*1936), kterého znám od svého raného mládí, přesněji od osmi let. Bydleli jsme v jednom domě v šuranském cukrovaru a setkávali se prakticky každý den.
Svůj potápěčský křest jsem absolvoval v roce 1960 ve štěrkovišti v Šuranech, kde jsem si mohl vyzkoušet Milanův přístroj s regulátorem KP-14. V roce 1961 jsem si koupil ve sportovním obchodě v Nových Zámcích východoněmeckou masku Pirát a ploutve Hydro-slip zelené barvy. Byla to moje první základní potápěčská výstroj, a právě s ní jsem začal objevovat krásy potápění.
Kolem Milana se postupem času vytvořila parta kamarádů a potápěčských nadšenců, jmenovitě Mikuláš Kodada (*1939), Ján Podhorec (*1940) a Dezidér Németh (*1936 – †2021). V roce 1962 založili klub sportovního potápění Delfín Šurany, který byl začleněn do víceúčelové ZO Svazarmu n. p. SVA, později koncernového podniku Elitex Šurany. Jako patnáctiletý jsem se k nim připojil a mohl s nimi podléhat kouzlu potápění ve štěrkovištích a mrtvých ramenech řeky Nitry.
Od Milana jsem si půjčoval jeho dvoulahvový přístroj s amatérsky dělanou automatikou AV-1 a potápěl se v bazénu cukrovaru, v šuranském štěrkovišti i v mrtvém ramenu řeky Nitry, kam jsme jezdili s Milanem a Dežkem, a kde byla i v létě čistá voda.
Později – po svém nástupu do vojenské střední školy – jsem se účastnil klubových akcí pouze o prázdninách či při návštěvě rodiny. Milan a Mikuláš absolvovali v roce 1963 kurz instruktorů přístrojového potápění se soupravou PL-40. Právě u Milana jsem v roce 1965 získal první oprávnění výcvikový stupeň A pro potápění se základní výstrojí a o rok později výcvikový stupeň B pro potápění se vzduchovým přístrojem.
Po absolvování vojenských škol jsem zůstal v Čechách. Nejdříve jsem působil v Českých Budějovicích, kde jsem se stal členem potápěčského klubu Neptun a získal kvalifikaci instruktora pro ŠPP. V roce 1977 jsem byl přemístěn do Tábora a přestoupil do Subaquaclubu Delfín. Nakonec jsem v roce 1992 přestoupil do olomouckého potápěčského klubu a do ZO 7-02 Hranický kras, zaměřeného na jeskynní potápění.
Šuranský klub jsem však neopustil. V rámci možností jsem do Šuran jezdil a společně s mými kamarády se zúčastňoval potápěčských akcí. Nezapomenutelné zážitky mám z potápění v mrtvém rameně u Čičova na jihu Slovenska, z dovolené v roce 1970 v bulharském Nesebaru u Černého moře a ze společného potápění s Milanem v roce 2008 v Rudém moři. S kamarády ze Šuran jsem prožíval krásné chvíle nejen při potápění, ale i při společných setkáních, které trvají dodnes.
Co napsat na závěr těchto vzpomínek? První ponory se šuranskými kamarády v štěrkovištích, v mrtvých ramenech řeky Nitry a Dunaje pro mne představovaly cenné krůčky v rozvoji mého přístrojového potápění a byly krásným odrazovým můstkem pro zvyšování kvalifikací a instruktorské činnosti.
